Obránci
13. 4. 2009Úvod:Při sledování zápasů mládežnických kategorií si často všímám dost podrobně hry obránců. Tito hráči jsou nemalou skupinkou florbalových a jiných fandů považování za hráče druhé kategorie, kteří by se v útoku neprosadili, a tak alespoň zalezli do obrany, aby si vůbec zahráli. Sem tam to určitě pravda bude. Ale je to velmi snadno rozeznatelné. Viděl jsem už obránce, jejichž jedinou florbalovou touhou a snad i životním posláním je co nejrychleji napálit míček z vlastní poloviny po mantinelu, ale viděl jsem už i pár obránců s velkým "O". Kreativních, nekompromisních hráčů, výborných techniků, kteří dokáží předvádět skvělé obranné zákroky, pozičně vykrývat potřebný prostor, při zisku míčku se uvolnit, nabídnout útočníkům čas a prostor, rozehrát a ještě podpořit útok v tzv. druhé vlně. Ale takových hráčů v žákovských kategoriích moc není. A to je škoda.
Následuje tedy několik trenérsko-tatíkovských rad a skromných poznatků, které by mohly mladým florbalistům napovědět, jaké dovednosti patří mezi přednosti dobrého, moderního obránce.
Pár dobrých rad:
Chlapci postávají na půlce soupeře jako tvrdé "Y", nenabízejí se útočníkům, neuvolňují se, nevyhledávají volný prostor k podpoře útočné hry na polovině soupeře, nechají se obsadit bránícím hráčem. Tady vždycky říkám, klidně ho u sebe nech stát, ukolébej ho, ale v momentě, kdy se útočník uvolňuje třeba v rohu a vzniká prostor k přihrávce, vyraž kolem bránícího hráče do volného prostoru a pokud Tě útočník neuvidí, řekni si o nahrávku (a klidně pěkně hlasitě).
Když dostanou někteří obránci přihrávku, automaticky volí střelu. Nahrávku na druhého beka, přihrávku útočníkovi či střílenou přihrávku na teč chlapci příliš nepoužívají. Chybí přehled , kdy hráči sledují jen míček a neudržují si krátkým rozhlédnutím přehled o situaci kolem sebe. Pak těžko dokáží bezpečně nahrát ztv. z první třeba na druhého beka.
Když už obránce střílí, měl by volit přes skrumáž hráčů střelu po zemi či těsně nad zemí, pokud je sám proti brankáři, měl by se dostat co nejdál a střílet, kam je třeba. Tedy klidně i nahoru. Dodám, že pokud volí střelu, kterou zamýšlí přímo ohrozit branku (žádný hráč se nenabízí na teč), nesmí brát ohled na hráče před bránou a opravdu vystřelit co nejtvrdší mířenou střelu, jakou dovede.
Pokud obránce startuje na sporný míček k mantinelu, má dvě možnosti. Když bude u míčku první, měl by se soustředit na jeho odehrání. Pokud bude u míčku dříve protihráč, nejprve řešit hráče, nenechat ho s míčkem projet.
Při zakládání útoku soupeře obránci (skoro všichni) strašně brzo ustupují. Nechají tak útočníky soupeře přiběhnout až na hranici velkého brankoviště, což je prostor, ze kterého lze velmi snadno vystřelit. Vím, že je to pro kluky těžké a bojí se, aby je hráč neobjel, ale správná volba je navázat kontakt s útočníkem hned za naší půlící čárou (směrem k naší bráně). Zkušení obránci si pak dokáží útočícího hráče "svést" ze středu hrací plochy k mantinelu, čímž zpomalí útok a obranný zákrok je samozřejmě mnohem efektivnější.
Není snad nutné zmiňovat, že při bránění musí obránce sledovat primárně hráče, jeho pohyb a až poté míček. Pro tyto situace je vhodné malé florbalisty už od malička učit pohyb vzad s hokejkou v jedné ruce, ovšem pevně uchopenou.
Další chybou obránců je situace, kdy útočník proniká naši polovinou podél mantinelu a obránce sprintuje souběžně s ním ve dvoumetrovém odstupu. V takovém případě by měl obánce hráče tzv. zavírat k mantinelu a v optimálním případě by útočník vůbec neměl dojet do rohu. Pozor na kličku doprostřed brány. Řada hráčů takto útočníkům soupeře dovolí ohrozit svoji bránu.
Zapomněl jsem na hru u půlící čáry. Tady by měli beci při zakládání útoku soupeřem dávat větší pozor, snažit se číst hru, sledovat pozici a směr pohybu všech hráčů, snažit se případně sbírat míčky (špatné rozehrávky) krátkým výpadem vpřed či pouhým zastavením pohybu vzad a rychle je rozehrát na vracející se útočníky či klidně sami zakončit. Hráči soupeře jsou v takovém případě většinou v pohybu dopředu a rychlý průnik může být účinný. Doufám, že toto téma je potřeba mít trochu ošetřené systémem bránění celé pětky.
Nemám rád, když vypadlé míčky ze skrumáže hráčů u mantinelu řeší (nejen) obránci tím, že je napálí bezmyšlenkovitě zase zpět. To jsou opravdu ošklivé okamžiky. A přitom je ve většině případů čas na to, aby hráč vzal míček, klidně ustoupil kousek směrem k vlastní bráně a buď rozehrát přes druhou stranu hřiště nebo se s míčkem rozběhl sám.
Ke hře u vlastní brány, v rozích toho třeba není moc dodávat. Vše je notoricky známé. Často chybí tvrdost, zdravá agresivita, spojená se snahou hrát míček. Zabránit, odebrat míček, uvolnit se a rozehrát. Při rozehrávce pak obránci signalizují pomalu týden předem, na kterého hráče by rádi rozehráli-tedy pokud už vůbec zvednout hlavu. Řada hráčů bezmyšlenkovitě vymetá míčky po mantinelu, jiný zase, když už se ho zmocní, zaboří pohled hluboko do země, nevidí, neslyší a běží - obvykle jen kousek za půlící čáru, někam k mantinelu, protože dál už to fakti tímto způsobem nejde. Při rozehrávce mi chybí přehled, který by si měl každý hráč udržovat permanentně během hry, chybí mi rychlé změny směru, klamáním pohledem i naznačením, prudké nahrávky po zemi...Nelíbí se mi, když obránce, který není napadán útočníky soupeře běží s míčkem kolem brány až do rohu, odkud skutečně není možné na bližší křídlo efektivně rozehrát. Podle mého by měl být jeho pohyb hned kolem brány, pokud je to možné, úhel na nahrávku je pak mnohem větší.
Další věc, na kterou bych rád upozornil je hra obránců po založení útoku a převzetí míčku útočníky. Doslova nenávidím florbal v duchu "my tři a vy dva ". Před bránou soupeře hrají tři útočníci, obrana pasivně obdivuje. Ve vlastním velkém brankovišti zase makají dva beci, útok odpočívá. To nemá s moderním florbalem nic společného, ale nejeden tým to tak bohužel hraje.
Domnívám se, že do moderního florbalu patří hra "v pěti dopředu a v pěti dozadu". Teda vlastně nevím jestli to patří do moderního florbalu, ale mně se to líbí a vím, že je takový florbal velice efektivní a pohledný. A tady je právě další problém obránců, na který bych rád upozornil, a sice pasivita po založení útoku. Není přece důvod k tomu, aby (samozřejmě podle situace) ihned po založení útoku, kdy útočníci mají míček plně pod kontrolou, nepelášili oba beci (nebo aspoň jeden) za nimi před branku soupeře a nevytvořil tzv. druhou útočnou vlnu. Chápu, že v některých týmech po několika desítkách marných pokusů, kdy bek sice útok podpoří, ale útočníci nekompromisně pracující na své kariéře si jej ani nevšimnou, hráči pomalu rezignují a pak už nejezdí vůbec nikam....To je smutný pohled, ale od toho je nebo by alespoň měl být k dispozici pan trenér.
Poslední postřeh popisuje situaci, která se netýká jen obránců, ale všech bránících hráčů. Jde o hru u mantinelu, kdy o míček bojuje skupina hráčů.
Mnohokrát jsem viděl, jak jeden bránící hráč bojuje o míček se dvěma hráči útočícími a když mu konečně přijde na pomoc další hráč, zvolí tak nešťastnou pozici, že pokud bránící hráči souboj prohrají, vyjíždí útočící hráč nikým neohrožován k bráně. Stane se to tehdy, když druhý bránící hráč přistoupí do souboje u hrazení z "útočící" strany. Považuji za bezpečnější, když skupinku oběhne a zapojí se do souboje ze strany své branky. Je to samozřejmě situace od situace, florbal je naštěstí především o improvizaci, ale věřím, že tahle rada se občas vyplatí.
Snad to admin narovná
13
