Pár dobrých rad
30. 1. 2009Buď to dělej naplno, nebo vůbecK tomu asi není co dodat. Kdo nechce dělat florbal naplno, nemusí dál už ani číst. Je to zbytečné.
Hlava nahoře
Pořádného florbalistu dělá především florbalové myšlení. Mlátit do míčku či do protihráče dokáže kde kdo, rychle utíkat taky, kličky se také snad naučíte, ale přemýšlení u florbalu je vzácné. Vím, že s tímto názorem jdu proti aktuálnímu proudu, ale přečtěte si první lekci. Dosaďte si „myslím, domnívám se, dle mého názoru“ a můžeme pokračovat. Takže jak to myslím s tou hlavou? Jednoduše. Při každém cvičení na tréninku musíte provádět každé cvičení (samozřejmě vše i v zápasech) s hlavou nahoře a pohledem do okolí, nikoliv do země. Každé cvičení, i když jde jen o vedení míčku.
Hokejka na podlaze
Tak o tom také asi není třeba diskutovat. Nicméně všimněte si během tréninku kolik hráčů drží hůl třeba špičkou čepele dolů a už vůbec nemluvím o tom, kde všude čepel při tréninku poletuje. Základním prvkem každého tréninku, hlavně nejmenších florbalistů, má být hůl „dole“ i při výhradně herní činnosti jednotlivce, zejména na malém prostoru. Nejčastěji držíme hůl ve dvou rukách.
Obránce je také kamarád
Florbal hrají děti pro zábavu. Navíc se hraje v pěti lidech (ve čtyřech), nahoru i dolů a myslím, že kdo to nechápe a považuje obránce pouze za zametače, zakladače útoků a obtížný, chybující hmyz v útočném pásmu, týmu a potažmo florbalu spíše škodí. Florbal je pro kluky zábavou, ale měli by se bavit všichni, kteří dokáží hře něco obětovat a mají samozřejmě odpovídající výkonnost. Logiku „bekovi“ to nedávej, udělá chybu, skutečně nelze obdivovat.
Nahrávka po zemi
Strašná spousta hráčů nedokáže pořádně nahrát. A přitom je to tak snadné. Prudce a po zemi.
Soustředění se na zakončení
Klukům také vtloukám do hlavy jednu věc:“Když už se k té bráně probijete, soustřeďte se maximálně na zakončení. Dejte do střely sílu, dejte jí směr, maximálně se na to soustřeďte, je to to poslední, co musíte udělat, než si půjdete odpočinout. Je to moment, pro který celý týden trénujete.“ Všimněte si, kolik hráčů po náročném běhu přes celé hřiště do míčku u brány jen tak plácne…
Nohy také hrají
Jednoduchá poučka. Když jde hráči nahrávka na nohy, nemá cenu kroutit hokejku pod sebe, kolikrát je lepší si míček prostě přikopnout.
Omrkni situaci…
Tak tyhle dvě slůvka cpu do kluků horem dolem a snažím se jim tím ulehčit jejich florbalový život. Že má mít florbalista neustálý přehled o hře je nasnadě, ale je dobré klukům připomenout jedno jednoduché pravidlo. Pokud má spoluhráč míček a hráč je v pozici, kdy může co nevidět očekávat přihrávku, ať se těsně před příjmem přihrávky rozhlédne kolem sebe. Může se pak lépe soustředit na zpracování míčku a má o půl sekundy více času. Buď zjistil, že nejbližší hráč je třeba vzdálen a má čas na konstruktivní hru nebo třeba v pozici obránce ví, že bude okamžitě napadán křídlem a nejlepším řešením bude okamžité vrácení míčku dozadu. Prostě vím, že dostanu za dvě vteřiny nahrávku, tak se vteřinu před nahrávkou ještě rozhlédnu kolem sebe. Jak mi přiletí míček na hokejku, mám o malinko více času. Jednoduché, praktické, ale na zápase to téměř nevidíte.
Nahrávka na hůl
Tak to je časté téma, žádná novinka, nicméně jsme přesvědčeni, že nejmenším florbalistům nestačí říkat „na hůl“.Osobně klukům dokolečka vysvětluji, že nahrávka musí směřovat na ČEPEL hole spoluhráče a nikoliv směrem k hráči. Lze to nacvičit a preferuji cvičení s opakovanými nahrávkami v pohybu s jednoduchou logikou „buď nahraj přesně na hůl, na čepel nebo vůbec.“
Ulička
Pokud nemá hráč míček a jeho tým je v útočné fázi, měl by se pohybovat tak, aby mezi míčkem a jeho holí byla neustále jakási ulička, resp. volný pruh tělocvičny. Nabízet se, uvolňovat, měnit směr. Platný hráč prostě nestojí ve stínu, ale snaží se hrát, je neustále připraven převzít přihrávku, zapojit se do hry.
Klamejte pohledem
Představte si obránce, který zaběhne za vlastní bránu s míčkem a už dopředu pohledem, směrem i během i postojem signalizuje, že bude nahrávat na bližší křídlo. A skutečně tam také rozehraje….. Ale co třeba takhle. Obránce zajede za bránu s míčkem. Celou dobu a zejména při výjezdech s míčkem kolem brány se rozhlíží a má přehled o obou křídlech i útočníkovi. Pak pohledem, postojem i hokejkou skutečně naznačí přihrávku na jednoho z útočníků, nicméně si koutkem oka udržuje přehled i o útočníkovi na opačné straně, rozehraje na jiného hráče, než soupeři a s nimi celý stadion očekával.
Nehrajte míček v tlaku u vlastní brány směrem dopředu
Určitě to znáte. Tlak před vlastní bránou, útočníci doráží jako vosy a obráncům se nedaří míček uklidit do bezpečí. Ovšem všimněte si také proč. Hráči podvědomě cítí, že míček musí letět co nejdále od brány a domnívají se, že jediný správný směr je dopředu. A to je chyba. Já učím kluky v případě „závaru“ napálit míček kamkoliv, jenom ne bezhlavě prostředkem tělocvičny dopředu. Šikmo od Vaší brány, do strany k mantinelu nebo i klidně do rohu za bránou. To jsou směry, kam míček na 90% bezpečně uklidíte, máte ho od brány pryč a můžete problém řešit. Zoufalé napalování míčku středem hřiště od brány toho moc neřeší. Střed hřiště bývá přehuštěn, případně míček zachytí obránci soupeře a máte ho za chvilku zase zpátky tam, kde ho rozhodně nepotřebujeme.
Závěr
Závěrem raději ještě jednou a důrazně zopakuji, že si nevyhrazuji žádný patent na rozum a netvrdím, že to co jste si zde přečetli platí vždy. Jsou to jen praktické rady, které učím své svěřence, a u kterých jsem si ověřil, že velmi dobře fungují.
Snad to admin narovná
13
